THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
„Otoč tú potápajúcu sa loď a nasmeruj ju domov, ešte stále je čas,“ znie z rádií dnes a denne a málokto vie, že táto oskarová skladbička vychádza na CD už štvrtýkrát. Prvýkrát sa objavila ešte v roku 2006 na „The Cost“, albume Hansardových domovských THE FRAMES, druhýkrát ešte ten istý rok na Hansardovom a Irglovej debute „Swell Season“ a tretíkrát (stále predvlani) na soundtracku k Hřebejkovej „Kráske v nesnázích“.
V podstate je úspech nosnej piesne filmu o tom, koľkokrát za život stretnete toho „pravého“, sociologickou sondou do duše recipientov masmédiami generovaných hitov a celebrít. Nechtiac odhaľuje, na akých princípoch a schémach funguje svet médií. Jej autori sú v tom však nevinne – príbeh Glena Hansarda a konieckoncov aj Markéty Irglovej je oveľa zaujímavejší pred „dňom D“, keď sa mávnutím šoubizového prútika z írskeho hudobníka s deravou gitarou a dcéry jeho dlhoročného priateľa stal (nielen) autorský pár, ďakujúci nablýskanému auditóriu so soškou Oscara v ruke.
Ale dosť; rozbor úspechu írskej nízkorozpočtovej muzikálovej lovestory a polemiku, či išlo o náhodné zalepenie momentálnej diery na trhu alebo dôkaz internetového virálneho marketingu, nechajme odborníkom od fachu. Posvieťme si na soundtrack, ktorý okrem „Falling Slowly“ obsahuje dvanásť skladieb a ktorému – to treba zdôrazniť okamžite – k absolutóriu chýba práve obraz.
Kým vo filme hrali piesne rolu (často jednostranných) dialógov či monológov, skrátka niesli obsah, zvuková stopa dokáže emócie z plátna nanajvýš načrtnúť. Práve „Falling Slowly“ napriek srdcervúcemu refrénu mierne zapadne (určite v porovnaní s drásajúcou Hansardovou sólo performance v záverečnej „Say It To Me Now“, ktorá dokáže spustiť prúd zimomriavok), o to viac zaujme Irglovej „discmanová“ spoveď „If You Want Me“ (s akurátnou dávkou dievčenskej úprimnosti či naivity) alebo „Fallen From The Sky“ s vtipným casio podmazom. Dublinský genius loci ostal zakonzervovaný v letmej dylanovke „Broken Hearted Hoover Fixer Sucker Guy“, na druhej strane hneď nasledujúca „When Your Mind’s Made Up“ pôsobí až príliš napulírovane a hladko, neškodne; rovnako ako cukrovo sláčiková „Lies“, ktorej chýba pohľad do tváre Hansardovej postavy z filmu, rekapitulujúcej život s „bejvalkou“. Tretia tretina CD navyše takmer úplne postráda háčiky na ucho poslucháča a obsahuje v zásade normálne, z priemeru ničím nevybočujúce radio-friendly (folk)rockové piesne (folková „Leave“, U2 pripomínajúca „Trying To Pull Myself Away“ a „All The Way Down“, striedajúca silnejšie momenty s tými obyčajnými).
Masáž, ktorá sa rozbehla po Oscarovom triumfe Irglovej a Hansarda už prináša prvé (zhnité) plody a je možné, že publikum v Čechách a na Morave často koncertujúceho Hansarda sa aspoň dočasne zmení o stoosemdesiat stupňov. Aj po odznení „oncemánie“ však ostane úspech „Falling Slowly“ jedným z mála potešiteľných momentov, keď éter mimoriadne skostnatených tuzemských staníc ovládla pesnička z „indie“ scény – bez snahy o kalkul a vplyvného „producenta“ za chrbtom.
Príjemná kolekcia piesní, ktorým k absolutóriu chýba obraz.
7 / 10
1. Falling Slowly
2. If You Want Me
3. Broken Hearted Hoover Fixer Sucker Guy
4. When Your Mind's Made Up
5. Lies
6. Gold
7. The Hill
8. Fallen From The Sky
9. Leave
10. Trying To Pull Myself Away
11. All The Way Down
12. Once
13. Say It To Me Now
Once (Music From The Motion Picture) (2007)
Swell Season (2006)
Vydáno: 2007
Vydavatel: Columbia / Sony BMG
Stopáž: 43:48
Produkce: Glen Hansard
Nevim co s tim straší tady,jsem myslel že tu jde o metal, nebo minimálně o rock. Tady by tohle ukňouraný něco bejt asi nemělo. Je to furt dokola, ubrečený, občas nějakej solidní nápěv.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.